Trička Squid game (Hra na oliheň)

Devítidílná filmová série Squid game vypráví o zadlužených lidech, kteří se ze zoufalství účastní hry o obrovský balík peněz. Jejich poslední to naděje. Hry se účastní 456 hráčů a vítěz bere vše. Jenže… na jedné straně dětské hry, které hrají dospěláci (podle pravidla: kdo nevyhraje, nepřežije), na straně druhé upozornění na sociální problémy, kritika kapitalismu, násilí, zobrazení brutálních scén, ale také pro někoho místy až nesnesitelný patos, utahanost a předvídatelnost. Výsledek: diváci po celém světě Hře na oliheň doslova podlehli. Fenomenální úspěch. Takže ta brutální vybíjená šikmookých hráčů ten zážitek ze seriálu přece jen zachránila. A Netflix si mne ruce…

Dnes ráno jsem šel kolem jedné základní školy. Děti čekaly, než je pustí do ústavu a dlouhou chvíli si zkracovaly hrou. Holčička, asi tak osmiletá, stála čelem ke zdi a recitovala: „Červená, zelená, červená…“ Skupinka dětí za jejími zády rychle uháněla k ní. A vtom holčička přestala odříkávat červená, zelená, prudce se otočila a… …orosilo se mi čelo v obavách z toho, co zákonitě musí následovat… měl jsem ještě v živé paměti to, co se odehrálo v první epizodě seriálu Hra na oliheň. Přidal jsem do kroku. Abych se na ta jatka nemusel znova dívat.

Na sklonku roku 2024 uvedl Netflix druhou sérii Hry o oliheň. A v roce 2025 se divák může těšit i na třetí řadu Squid game, jelikož ta druhá skončila tak, že vlastně vůbec neskončila. A divák si musí počkat na rozuzlení.

Oproti první řadě „korejských jatek“ však pokračování zůstalo - alespoň podle mého názoru - za očekáváním. Seriál v nových dílek v podstatě nic nového neukázal, byl předvídatelný a vlastně mě docela nudil.

A co se týče hraní herců: korejské pojetí ztvárnění rolí je pro diváka uvyklému západní kinematografii poněkud netradiční. Žádné civilní vystupování a přirozené chování. Korejští herci se na place musejí jinak ohánět, každý musí vidět, že hrají… Dříve mně takovéto mírně řečeno přehnané hraní dokázalo pobavit, bral jsem to jako zpestření a měl jsem z toho vyloženě srandu, ale teď v druhé sérii už mi to nepřišlo ani legrační: šílené přehrávání a patetické proslovy jako v budovatelském filmu z padesátých let, dlouhé pohledy do kamery jako ve filmech pro pamětníky, výrazy tváří jako na teambuildingu mimů, na to vážně nechceš koukat opakovaně. Ale je to samozřejmě jen můj názor.