Trička s koněm

Babička mi vždycky říkala: „Když si s něčím nevíš rady, tak to nechej koňovi! Má větší hlavu.“

„A taky větší zuby,“ odpověděla jsem jí na to jednou, rozřehtala se jako ten kůň a zdrhla do zahrady. Lehla si pod strom a celé odpoledne žužlala mezi rty stéblo trávy.

Jindy jsem jí třeba zase odvětila, že kopytem se nedá dloubat v nose.

A že komu trčí sláma z kapsy, bude mu trčet i z bot.

A kdo má v hlavě piliny, může tam mít i seno a stejně dobrou bábovku z písku neupeče.

Anebo že kdo stříhá ušima, ještě nemusí mít za ušima. Ale do kalhot si klidně nadělat může.

Babička nad mými podivnými odpověďmi vždycky jen zakroutila hlavou. Už tenkrát si o mně myslela své (proto mi asi říkala, abych raději moc nepřemýšlela, že rozhodně líp by to vymyslel i ten kůň – a třeba i houpací).

„S takovou jednou skončíš v maštali u koní. Budeš kydat hnůj, na nic pořádného se nehodíš!“

A měla recht: skončila jsem u koní. A jsem moc šťastná. Pracuji ve stáji, starám se o koně: krmím je, hřebelcuji, vyměňuji koníkům podkovy, házím vidlemi a co je potřeba. Ale hlavně, a to je to, proč to všechno tak ráda dělám: často se na koních projedu. Připravím si ho, vyvedu z ohrady a už si to cváláme po louce mezi kytičkami. Taková podvečerní vyjížďka po okolí nebo koupání koníka v řece, to je pohádka!

I když… samozřejmě jsem se už od dětství chtěla stát opravdovým žokejem. Žokejkou. Jezdit závody. Jako malý špunt jsem si hrála s figurkami koníků a snila o velkých vítězstvích v sedle těch nejlepších dostihových klisen a hřebců. Ale moc jsem vyrostla. Na žokeje jsem příliš vysoká. A mohutná. A tak ve svém zaměstnání místo kostkovaného jezdeckého dresu, elegantních rajtek a přilby s bambulkou nosím odrbanou kšiltovku, vytahané tričko s logem našeho statku a rozedrané džíny, ze kterých mi věčně leze ven ten můj velkej zadek.

Na dostihy se ale alespoň jezdíme s lidmi ze stáje dívat. A sázet. Sázky na koníky, to je moje! Třeba zrovna na tu Velkou pardubickou, která se poběží už zanedlouho. To je vlastně vrchol každé dostihové sezóny. Velká… Možná se mi v Pardubicích opět podaří udělat si selfíčko s Josefem Váňou, legendárním to jezdcem, trenérem a chovatelem koní. Toho chlapa prostě bezmezně obdivuji, ten koním skutečně rozumí.

„Přes koně je to u nás machr největší!“ To říkají všichni. A mají pravdu. Někdy se koukám na jeho fotku a zdá se mi, jako by byl jedním z nich.

Kdo miluje koně a hříbátka nebo má dokonce za koníčka péči o koníka, dá lajk!