Trička na houby a pro houbaře

Když se řekne „na houby“…

Na houby se chodí. Většinou do lesa, ale rostou skoro všude. Třeba v příkopu u cesty nebo za domem na kompostu. To, že houbu nevidíš, neznamená, že tam není. Největší část houby totiž nikdo na první pohled nevidí, protože se schovává kdesi v hlíně, pod zemí. To, co sbíráme, jsou jen takové malé „houbové plody“, plodnice vyrůstající z podhoubí. Něco jako jablka na jabloni nebo tak.

Houby se nejčastěji sbírají. Někdy jich je ale tolik, že je snazší si na ně vzít kosu. Pak se nesbírají, ale sklízí. Jindy je hub ovšem tak strašlivě málo, vůbec nerostou, že se houby nechodí sbírat, ale hledat. V takovém případě je dobré si přibalit k houbařské výbavě, která čítá košík, nožík a tričko s obrázkem houby (= příruční atlas hub), také detektor hub Mushroom 2000. Ten ovšem, pokud vím, ještě stále nebyl vynalezen. Takže houbařský nůž a nůše na houby budou muset stačit. Brát si s sebou do lesa lupu je blbost.

V Čechách se chodí na houby, kdežto ve Slezsku a na Moravě se chodí na hřiby. Všichni tím ale myslí to stejné: chtějí si domů donést košík plný pravých hřibů, ale nepohrdnou ani méně chutnými houbami a sbírají snad kromě vyloženě prašivých prašivek, satanů, hořčáků a některých muchomůrek takřka cokoliv.

Na houby se chodí nebo jezdí nejčastěji koncem léta a na podzim. Houby ovšem rostou celoročně a také sbírat se dají po celý rok. Pokud je tedy houbař mykologicky zdatný a v mykologii vzdělaný a ví, co má v kterém ročním období sbírat, chodí do lesa sbírat i v zimě, létě a na jaře. Stále však platí, že ta pravá houbařská sezona ale začíná koncem léta a končí prvními podzimními ranními mrazíky.

Tomuto období se také někdy nadneseně říká, že to jsou houbařské žně. To jsou pak lesy plné aut a houbaři nemají kde zaparkovat. V lese je víc lidí než šišek a lesní zvěř se vystrašeně choulí ve křoví, jsa sžírána neveselými vyhlídkami na nadcházející zimu, kdy nebudou mít co jíst, poněvadž zásoby na zimu jim právě spásají nenažraní houbaři. Houbaři jsou ale šťastní. Tajně se kradou na „svá“ houbařská místečka a tetelí se blahem, když na tom „svém vyhlášeném houbařském místečku“ někde mezi kapradím a srnčími bobky objeví okouzlující chumáč malých podhříbků.

A ještě jedna zajímavost: V tomto vrcholném houbařském období se v houbařských revírech zvyšuje výskyt parazitní, importované houby zvané podpapírák. Tuto pověstmi opředenou lesní plodinu však houbaři nesbírají, tu naopak v lese sázejí. Nikdo z ní ale nemá radost. Maximálně toulaví a houbařští psi, kteří se v ní rádi válejí.

Houbaření je koníček, hobby. Sezonní kratochvíle i celoživotní vášeň. Houbaření je sport: kdo víc najde, ten je lepší houbař. Mnoho houbařů houby nejí a sbírá je právě jen proto, že houbařit je pro ně něco jako sportovat. Místo dresů si fanoušci houbaření pořizují trička s motivy hub.

Houbaření je i relax. Procházka po lese na zdravém vzduchu prospívá zdraví. Pokud ovšem houbař opouští les s prázdným košíkem, na zdraví mu to nepřidá. Naopak zpravidla upadá do deprese.

Houbaři se rádi chlubí obsahy svých košíků. Často jsou co se týče popisu svých úlovků velmi neobjektivní. Obvykle nadsazují množství nasbíraných hub i velikost těch největších hřibů. V tomto se ostatně docela podobají rybářům. Houbař se zpravidla zmíní o tom, že nalezl hřib pravý, tzv. praváka, kováře, kozáka, křemenáče, ovšem jen málokdy vypráví o košíku naplněném červavými babkami a slimáky oslizlými klobouky a nohami (třeň) od „čehosi, co snad kdysi bývalo jedlou houbou“. Což ostatně dává smysl: červi, chrobáci, mrzáci a babky nikoho nezajímají.

Houbař rozlišuje houby na jedlé a nejedlé. Jedlé houby se jedí. Jen výjimečně ovšem za syrova. Převážně se tepelně upravují: smaží se, vaří se, pečou se, zapékají se a jinak se tepelně zpracovávají. Internet je plný receptů na jídla s houbami. Z hub se dělá smaženice, houbová omáčka, houbové rizoto, hovězí na houbách, vepřové na houbách, houbová polévka atd.

Jíst se pochopitelně dají také houby nejedlé, a dokonce i ty jedovaté. Ovšem ty se zpravidla dají sníst pouze jednou. A ani tepelná úprava na tom často nic nezmění. I v tomto případě však záleží na druhu houby. Přesto se konzumace jedovatých hub rozhodně nedoporučuje.

A to ani těch, které po pozření slibují nějakou formu psychedelického prozření. Takovýmto houbám se familiérně říká houbičky. Ovšem ani ty, ač svým zdrobnělým označením mohou klamat a svádět k hrátkám, nejsou určené houbařům laikům. Riziko nesprávně rozeznaného druhu houby bývá opravdu velmi vysoké. Takže se bez zkušeného houbařského šamana těmto, jakožto také všem houbám, u kterých si nejsi na sto procent jistý, o co jde, raději obloukem vyhni, nechceš-li tedy sám velmi brzy vyhnít a změnit se v potravu pro houby.

Na houby se ale nemusí pouze chodit, resp. jezdit. Na houby může být to, co se nepovede. Třeba prasklá duše, manželka, šéf, fotbal v televizi nebo když není v lese kde zaparkovat. A existují i další významy sousloví „na houby“.

Takže si to shrňme. Když se řekne „na houby“, může to znamenat:

• že, jdu sbírat houby, jedu do lesa hledat hřiby
• že, něco je na houby, tzn. na hovno
• že, v té době, co já už chodil sbírat houby, jsi ty byl ještě na houbách, tj. ještě ses ani nenarodil (takže mladej nevyskakuj)
• že, někdo je na houbách (houbičkách) právě teď čili snědl pár lysohlávek, poletuje po lese jako motýl a rozněžněle objímá stromy

Další věci s motivem hub, hřibů a houbiček

Podívej se na další věci s tematikou o houbách.